Prudké ochlazení, ke kterému došlo z 31. prosince 1978 na 1. leden 1979, zaskočilo v podstatě celou Evropu. Zatímco večer na Silvestra ještě teploměry ukazovaly 10 až 12 stupňů nad nulou, ráno na Nový rok se lidé probouzeli do teplot -15 až -20 stupňů.
Pamětníci vzpomínali, že na některých místech postupovala studená fronta tak rychle, že pokles rtuti v teploměrech bylo možné sledovat okem. Socialistickou republiku, do značné míry závislou na elektrické energii z uhelných elektráren, zastihla situace totálně nepřipravenou. Zamrzala rypadla v uhelných dolech, zamrzly přepravníky uhlí, zamrzalo uhlí ve vagonech a na lodích.
Už od 1. ledna začalo postupné vypínání dodávek elektřiny, které trvalo téměř celý měsíc. „Den jako stvořený pro milovníky socialismu: během 24 hodin vypnuli jedenáctkrát proud. Teď je půl druhé v noci, za okny celá Praha tak temná, jak jsem ji ještě neviděl. Nesvítí pouliční lucerny, nesvítí nic,“ zapsal si 29. ledna 1979 Jan Zábrana.
Energetická krize
Školy vyhlásily uhelné prázdniny – opatření, které naposledy zažili školáci v dobách nacistické okupace; prázdniny trvaly až do konce ledna. Televize zastavila vysílání druhého programu, první vysílal pouze večer od půl deváté několik hodin (energetici spočítali, že denní spotřeba energie televizních přijímačů v domácnostech odpovídá denní výrobě jedné uhelné elektrárny).
Nařízením vlády byla omezena pracovní doba, do práce se chodilo až od osmi hodin – a ředitelé továren mohli ještě zkracovat pracovní dobu matkám, aby se mohly doma starat o děti, když školy byly zavřené. Omezena byla městská i linková doprava, autobusy se zamrzlou naftou nebylo možné nastartovat.
Na pomoc při rozmrazování uhlí byli povoláni svazáci i armáda. Denní tisk byl plný titulků s „bojem o uhlí“ nebo „zápasem o energii“. S energetickou krizí, nejvážnější od konce druhé světové války, se Československo vyrovnávalo až do počátku února.
