Aktuálně
| 16.10.2025
V Plchově se nevaří jen guláš na hasičských oslavách, vřou i vztahy. Dlouhodobý konflikt mezi vedením obce a dobrovolnými hasiči doutnal už měsíce – snižování podpory, napětí ve vsi, naschvály a pocit, že se hraje hra o moc. Pak přišlo zastupitelstvo, kde měl padnout nejtěžší krok: vypovězení nájemní smlouvy hasičům na hasičárnu. To je na vesnici skoro jako odebrat kostelu věž – symbol, zázemí, srdce komunity.
Všichni čekali otevřenou bitvu. Ale místo ní přišlo ticho a zvláštní manévr. Podle informací si hasiči a vedení obce problém vyříkali, dohodli se na dalším postupu a připraví nové znění nájemní smlouvy. Navenek to vypadalo jako smír, uklidnění a nový začátek.
Jenže oficiální zápis ze zastupitelstva mluví jinak. Výpověď nájemní smlouvy byla přesto schválena. A zároveň se má vyvěsit záměr nového pronájmu hasičárny. Jinými slovy: před veřejností „dohoda“, v papírech „vyhazov“. Dvě verze jedné události. Anám z toho vzniká jedna otázka: Kdo tady hraje divadlo?
A právě v tu chvíli se začaly dít věci, které posunuly kauzu na úplně jinou úroveň.
Po tomto „urovnání“ totiž Plchov začal hořet. A tentokrát doslova.
Shořela kůlna.
Shořela popelnice přímo u domu.
Shořelo odstavené auto.
A nakonec kompletně lehla popelem klubovna u hřiště – kulturní místo obce.
Mluví se o žháři, o pomstě, o tom, že „se něco děje“. A nejzajímavější je, že všechny tyto požáry se objevily až po onom zastupitelstvu a „dohodě“. Předtím se hádalo. Potom hořelo.
Kauza se přelila přes hranice vsi. Zajímají se regionální média, Kladenský deník, Kladenské listy… a nakonec i celostátní CNN Prima NEWS. Když se malá obec dostane do velké televize, víte, že to není obyčejný sousedský spor. A přesto – žádná jasná odpověď. Žádný oficiální komentář. Žádné vysvětlení, proč se po „smíru“ rozhořely plameny.
Policie mlčí. Obec mlčí. Kraj mlčí. A když všechno hoří a všichni mlčí, něco je špatně.
Je fér říct, že tohle není oficiální závěr, ale obraz, který vznikne, když člověk dá dohromady všechny dostupné informace: zprávy médií, svědectví lidí ze zastupitelstva, časové souvislosti a šuškandu, která se po vsi šíří rychleji než plamen po suché trávě. A právě tahle mozaika nutí k zamyšlení.
Oficiální stanoviska obce i hasičů si vyžádáme a zveřejníme. Nechceme nikoho odsuzovat. Chceme vědět, co se opravdu stalo. A proč se v Plchově nejdřív „dohodli za zavřenými dveřmi“ a pak začaly hořet kůlny, popelnice a důvěra občanů.
DOPLNĚNÍ K ČLÁNKU: KDO SE OZVAL, JEŠTĚ NEZNAMENÁ, ŽE JE TEN, KDO MÁ PRAVDU…
Zajímavá věc se stala hned poté, co byl náš článek o Plchově zveřejněn. Během první hodiny nám do redakce volali tři lidé, že článek je prý nepravdivý, překroucený a že si vymýšlíme. Jedna volající dokonce požadovala okamžité stažení článku a přidala i klasickou vesnickou perlu: „Infáček stejně nikdo nečte.“
To samozřejmě říkala po telefonu, ve kterém volala právě kvůli Infáčku. Ironie? Možná. Nervozita? Spíš ano.
Snažili jsme se klidně vysvětlit, že článek vychází z veřejně dostupných informací, zpráv médií, z logické časové souvislosti událostí. Že jsme nikoho neoznačili za viníka, nikoho neobvinili, pouze popsali, co se dá zjistit. A že další krok je samozřejmě oficiální oslovení vedení obce i hasičů, abychom dostali jejich verzi.
Jenže požadavek: „Smažte to.“ je přesně ten důvod, proč to dělat nebudeme.
Pokud je článek údajně „nepravdivý“, nabízíme jednoduché řešení:
Dejte nám pravdivé informace.
Ukážeme je. Zveřejníme je. Klidně otiskneme celé stanovisko obce nebo hasičů. Ale musí to být oficiálně, písemně a se jménem. Ne po telefonu stylem „tohle tam nepište, tohle smažte“.
Ještě zajímavější je rychlost reakcí. Článek visel sotva hodinu – a už tři telefonáty. To znamená, že článek lidé čtou. A že se trefil do živého. V Plchově to očividně rezonuje víc, než by si někteří přáli.
Slánský Infáček není proti nikomu. Jsme pro pravdu. A když pravda pálí, tak možná proto, že jsme blízko ohni.
Pokračujeme. A tentokrát už ne jen z médií. Oslovíme obec. Oslovíme hasiče. Dáme prostor oběma stranám.
A uvidíme, kdo bude mluvit otevřeně… a kdo raději zase zavře dveře.
