Pražské Tempo si v posledních kolech libovalo v demolici soupeřů – Louny poslalo domů se sedmi góly, Ostrov s pěti. Když tam ale dorazil SK Slaný, tahle zábava skončila. Místo dalšího výprasku dostali Pražané tvrdou lekci z pokory a z toho, jak vypadá fotbal, když si soupeř umí přihrát i bez mapy.
Od úvodních minut se Slánští chovali jako návštěvníci, co přišli do cizího obýváku, ale rychle zjistili, že gauč je volný. Kafka pálil z otočky, Šimkovský těsně minul, Březina centroval jak z učebnice a Pavlík hledal adresáta, který se zřejmě zasekl na poště. Jenže z tolika pokusů přišel nakonec jen jeden gól – a ten paradoxně do naší sítě. V poslední minutě první půle přišla krátká ztráta koncentrace, Vodilka dostal nabídku, kterou by odmítl jen blázen, a Tempo vedlo 1:0.
Po přestávce ale přišla odpověď rychleji než ranní výčitky po pátém pivu. V 48. minutě si Březina našel Kafku a ten to napálil do sítě tak nekompromisně, že brankář Pacovský jen zíral, kde se v tom míči bere taková zlost. Od té chvíle se hrálo nahoru dolů, střely lítaly všude, jen ne tam, kde by měly – typická slánská poezie.
Brankář Trojan se také nenudil, hlavně v závěru, kdy domácí zkoušeli štěstí jak u výherního automatu. Jenže štěstí zůstalo viset někde mezi brankovou čárou a tribunou. Po devadesáti minutách tak rozhodčí Šťastný odpískal spravedlivou remízu 1:1 a 240 diváků odcházelo spokojených – no, kromě těch z Tempa.
Vedoucí mužstva po zápase jen pokrčil rameny: jeli jsme vyhrát, ale i bod se počítá. Hlavně když soupeř v předchozích kolech rozstřílel všechno, co mělo nohy.
Příští týden přijede do Slaného Chomutov. Takže jestli někdo plánoval poklidné odpoledne, ať si radši vezme helmu – tenhle zápas klidně končit nebude.