Další krok na cestě k vrcholu: Roman a Milan překonávají nové výzvy v Himálaji
Roman Kozelka a Milan Schagerer pokračují ve své cestě za zdoláním Mount Everestu. Po náročné aklimatizaci na Lobuche Peak je čekají další klíčové rotace, které je mají přiblížit k vrcholu nejvyšší hory světa. Jak se vypořádávají s technicky náročným ledopádem Khumbu? Jaké strategie volí pro úspěch a jaké nečekané nabídky dostávají od šerpů? Nechybí ani exkluzivní pohled na organizaci výstupu v základním táboře, předpověď počasí od renomovaných expertů a rozhodování o největších výzvách expedice.
Přinášíme autentické svědectví přímo z výšky – včetně momentů, kdy rozum vítězí nad dobrodružnými impulzy a kdy rozhodnutí může ovlivnit úspěch celé expedice.
Z deníku Romana Kozelky
29. 4. úterý
Ráno jsme vstali, v 7 byla snídaně a v 8 holding, mazali jsme dolů. Lehce nasněžilo. S Milanem jsme vždy všude včas, překvapivě. Když se domluví čas, ostatní ze skupiny – která se nepravidelně tvoří z jiných lidí, co jsou tu se stejnou agenturou – časově docela nestíhají, nebo prostě chodí pozdě. Stejně tak to bylo i dnes ráno. Tak jsem prostě řekl, že jdeme s Milanem napřed, že cestu znám. Vyrazili jsme po moréně a popadaných kamenech ze stěny Everestu, hned vedle C2. Šli jsme bez maček, šlapalo se lépe, byl tak 5cm poprašek, takže nebyly potřeba.
Došli jsme až ke strmému, téměř kolmému 10m úseku, kde bylo potřeba slanit do trollingu a projít ho zase na vršek ledovce. Z druhé strany se tvořila fronta lidí a nosičů, prostě se to zase zaseklo. Někteří na to nejsou připraveni, a v této výšce je fyzicky náročné to vylézt. Pomohl jsem jednomu šerpovi vytáhnout ze shora jeho batoh s nákladem a rovnou jsem si lano nechal. Připravil jsem Milanovi slanění, cvakl se pod něj a frčel jsem dolů. Pak volám na Milana, ať jede hned za mnou. Moc se mu bez maček nechtělo, ale šlo to dobře a já mu dole držel lano. Než jsem slezl, už se na lano navázal jeden šerpa a chtěl začít lézt nahoru. Milan nějak nejel – prostě se mu někdo z Baku cvakl na lano a on nemohl dolů. Prostě zácpa.
Nakonec se to podařilo. Sešli jsme bez maček až dolů do C1, bylo to pohodlnější. Tam jsme si je nasadili, dali si v campu čaj a trochu nudlové polévky. Potkali jsme zbytek skupinky z našeho jídelního stanu (DIDI, YUANA, LUSONA a Amora). Dva z nich byli ok, šlapali nahoru, ale dva měli silný kašel. Vyrazili na svoji první rotaci dva dny po nás. Silné sněžení jim to ještě o den natáhlo. Od té doby jsem je neviděl. Nejprve začal dlouhý traverz z C1 okolo přistávací plochy pro DRON. Ten už nefrčí vzduchem – zřítil se někde v polovině ledopádu Khumbu. Váží asi 80 kg a viděli jsme ho ležet mezi séraky někde po cestě. Chtějí ho vyzvednout na podvěsu z vrtulníku.
No, traverz byl nekonečný. Znovu sestupovat nahoru a dolů do obrovských trhlin… Dolů to šlo, ale nahoru měl Milan s Nassimem co dělat. Já byl kupodivu ok – už jsem tu přece jednou byl, bylo to znát. Nespěchal jsem, nechtěl jsem, aby bylo Milanovi ještě víc blbě. Kašel ho pořád držel a z výšky se mu špatně dýchalo do kopečka. Asi za hoďku začalo sněžit, v podstatě až dolů do BC sněžilo, takový mokrý sníh.
Probíjeli jsme se ledopádem Khumbu – a to doslova. Sem tam nějaký žebřík, přeskok menší trhliny, jinak se nic dramatického nedělo.
Bylo to dlouhé, nespěchali jsme. Asi 8 míst jsme slaňovali, bylo to bezpečnější. Přišlo mi, že i Milan se pohybuje výrazně jistěji než při cestě nahoru. Je asi dobré si ten ledopád prostě projít. Já to šel už počtvrté, Milan s Nassimem podruhé. Byli jsme rychlejší, tak jsme šli napřed. Nassim se držel u šerpy a Milan šel se mnou. Do BC jsme dorazili. Cítil jsem se docela dobře, u Milana se zase trošku zhoršil kašel.
Dali jsme si dobrou večeři a začali řešit, co a jak dál. Je mnoho různých názorů, co udělat s časem po finálních rotacích. Dospěli jsme k názoru, že bude vhodné vzít Milana do nemocnice v Lukle kvůli tomu kašli. Lukla je nakonec 2800 m výškových. Zde by to měl doléčit.
PROBĚHLA SPRCHA, menší praní spodního prádla a relax ve stanu s kávou.
30. 4. a pak 1. 5.
DALI JSME SI VOLNO V BC. Já hodně probíral s Lakhpou následující dny. Požádal mě, zda někoho neznám na kvalitní předpověď počasí. No hned jsem si vzpomněl na Ondru Brambuse a Alenku Zárybnickou – oba znám, ale vím, že Alena už radí jen pár lidem: Mára Holeček, Tráva a možná ještě pár dalších, ale asi už na to nemá čas. Kdežto já se před Everestem domlouval nezávazně právě s Ondrou – průvodcovali jsme spolu pár akcí na Islandu a na horách v Alpách také. Dokonce jsme spolu lezli historicky cca 15 let zpět i ze severu na Glockner cestou Mayer Rampe. To si pamatuji, nakonec to dobře dopadlo a dolezli jsme to… Viď, Ondro? Tak jsem kontaktoval Ondru a domluvil jsem se s ním, že nám bude každý den posílat kvalitní předpověď. No hned druhý den zjistil, že to není tak lehké – není moc modelů z Himálaje a není dost meteo stanic, ze kterých může čerpat. Ale už na to kývnul.
No, asi je to těžké, takže díky, Ondro!
Já měl hodně rozprav se šerpy. Seznámil jsem se s pár šerpíky, co natahují fixy – právě je šéf Lakhpa stáhnul na dva dny dolů, protože bylo špatné počasí. Je jich asi 11 (tzv. fixní tým), ti frčej nahoru a dolů a mají za cíl dotáhnout fixy do C4 (to už snad k dnešnímu dni je) a pak natáhnout vršek z C4 na Summit. Mezitím budou šerpové nosit kyslíkové láhve do C4 a nějaké náhradní do C3. A stavět stany v C4. Takhle to funguje. No až to bude, určí se asi první tým, kdo půjde na vrchol. Předběžně jsme se bavili s Lakhpou, že bychom to mohli být my s Milanem, Ukrajinci a Brazilci – všichni již máme hotové rotace a jsme relativně v dobré kondici (prý). Smích… Bylo by skvělé to mít třeba za 10–14 dní hotové. Vše jsem předal Milanovi. K tomu jsem dostal exkluzivní nabídku od Lakhpy, že bych si mohl narychlo vyřídit permit na Lhotse a že bych za velmi příznivou cenu mohl sejít z Everestu do sedla C4 | 7950 m, dát si prý asi 4–5 hod. odpočinek a pak se ještě ten den vydat na Lhotse 8516 m – kopec vedle Everestu. Sice nižší, ale výrazně technicky obtížnější.
Přišlo mi to samozřejmě jako skvělý nápad a málem jsem mu to hned odkýval, na druhou stranu jsem si pak řekl, že si to raději promyslím a dám mu vědět druhý den. Za prvé to musím probrat s Milanem, za druhé je to stejně i tak dost peněz. Samozřejmě jsem si řekl, že je to ok. Pak jsem si USD přepočítal na CZK a došlo mi, že i když mi dal super cenu, pořád bych si za to mohl koupit doma třeba rok starou Octavii kombi, nebo vzít děti na 3 měsíce k moři – třeba do Thajska. No, rozleželo se mi to v hlavě až druhý den. Milan s tím problém neměl. Mně došlo, že už Everest bude asi dost záhul a že 3 měsíce v Thajsku s dětmi je přeci jenom víc než 16 hodin lezení na druhou osmitisícovku… v jeden den. No, možná by to někteří brali, ale multimilionář nejsem. HHMHM…
Tak jsem to zavrhnul. No jsem prostě nadšenec… ale rozum vítězil nad mou živočišností. Možná zbrklostí. Možná už jsem prostě rozumnější a konečně jsem zodpovědnější a dospěl jsem…Teď se asi smějí všichni moji kamarádi, co mě dobře znají… Večer jsme se domluvili, že půjdu pěšky do Lukly, že mi to zabere dva dny, a Milan poletí vrtulí. No nakonec opět rozum zvítězil a dohodli jsme se, že poletím také.
2. 5. – 3. 5.
Trošku se mi to už motá – čekali jsme v jídelním stanu na povel, že letíme. Ten povel standardně přišel o dvě hoďky později, ale to k tomu patří. Dorazili ráno Brazilci vrtulí a my se s nimi jen vystřídali v kabině. Šel jsem dozadu, aby měl Milan dobrý výhled z předu vrtule. Let trval jen cca 10–12 min. Nejhezčí bylo, když jsme sledovali Debuche a Tengboche – letěli jsme tak max do 100 m nad stromy a nad klášterem. Teprve tam mi došlo, jak mi chybí stromy, zelená tráva a slunce – to jiné slunce z údolí. Když jsme přistáli v Lukle na heliportu, vylezli jsme a po 14 dnech najednou vidíš jiné věci, jako jsou domy, stromy, lidi v ulicích. Je to fakt zvláštní, ale psychicky to fakt nabíjí. Mám rád hory, ale tohle jsem přesně zažil už na několika expedicích – na Denali, Aconcague, v Kyrgyzstánu na Pik Leninovi – slezeš z kopce, samej sníh a led, a dole tráva a stromy. No chybí to, ale dojde ti to až dole. Teď se těším, až se vrátíme do BC za 2–3 dny. Vymastíme to nahoru, nic se nám nestane, uděláme těch pár fotek. Seběhneme dolů do BC a pojedu konečně za dětmi. 16. 5. se mi vrací z Egypta – takový můj malý sen je, že by se to do té doby stihlo, a já bych na ně mohl pak čekat na letišti a vyzvednout je. Ale uvidíme…
Ještě nás čeká velká, ta největší dřina: BC–C2, C2–C3, C3–C4, C4–Summit Everestu a pak zpátky za dva dny až do BC. Takhle to vypadá jednoduše…
Hned po ránu jsme dali snídani, po tom, co jsme se ubytovali. Oba dva jsme si dali EVEREST Burger v Lukle, asi v nejlepší restauraci tady. Oba jsme to snědli, ale bylo toho plno. Pak okolo 10 hod. dopoledne jsme se vydali do místní nemocnice, která je asi 500 m za Luklou na vyvýšeném krásném místě. Projdeš vchodem do zahrady a hned na první pohled vidíš heliport – malý asi 5m betonový kruh s „H“ uprostřed, asi 20 m vedle vchodu do nemocnice. Ta byla založena před cca 20 lety. Na jejím provozu se podílí Švýcaři.
Je zde cca 25 lůžek, nemocnice je přízemní budova. Slouží zde konstantně dva lékaři, vždy po 3 měsících se zde střídá jeden lékař ze Švýcarska během vytíženější jarní a podzimní sezóny. Mimo sezónu tu bývá asi jen jeden lékař. Mají byt každý v jednom bloku, asi 30 m od nemocnice, v podstatě jsou neustále v provozu. Zpravidla prý po 18. hodině večer se to zklidní a pacienti, pokud to není akutní, už nechodí. Viděl jsem nějaký střední zdravotnický personál – asi 2 sestry, a pak nějaký pomocný personál. Nemocnice má emergency místnost, vyšetřovnu, RTG a vyšetřovnu pro místní těhotné ženy. Současná lékařka je Nepálka z KTM, prý pověsila nemocnici v KTM na hřebík a slouží zde. Je to prý anestezioložka. K tomu tam byl moc příjemný lékař ze Švýcarska, ze Ženevy, cca 55–60 let, pediatr. Ten vyšetřoval Milana. Udělal anamnézu – saturaci měl Milan dobrou, 96 %, puls asi 78. Diagnostikoval Khumbu kašel, plíce byly poslechově relativně dobré a čisté. Nasadil Azitromycin na 5 dní – po 500 mg denně v jedné dávce. K tomu 2× denně chodit do nemocnice na přidýchávání kyslíku s aerosolem, nějaká antihistaminika a něco na rozšíření průdušek – mělo by se to za pár dní zlepšit.
No, perlička, co se nestalo.
Lékař mi řekl, že máme vedle na emergency také pána s českým pasem, že ho přivezli asi před hodinou, ale že je nějaký zmatený. Měl tam zrovna na světle jeho RTG plic – očividně pěkný edém plic. Tak jsem se zeptal, zda ho mohu navštívit. Prý ano, že to není problém. Byl vedle v místnosti. Přišel jsem se na něj podívat – na první pohled statný chlap, cca 40 let. Pozdravil jsem ho, představil jsem se a zeptal se, co se stalo a zda něco nepotřebuje. Byl zmatený a takový vyplašený, nic si nepamatuje. Byli tam s ním dva Nepálci. Nakonec, po cca 5 zmatených minutách, jsem se dozvěděl, že Nepálci jsou majitelé lodge – myslím, že v Debuche. Našli ho ráno v pokoji v bezvědomí, museli vyrazit dveře, zavolali vrtulník – a pak odešli z nemocnice. Lékař to potvrdil a Evžen, jak se mi představil, si nic nevybavoval. Myslím, že se tomu odborně říká retrográdní amnézie.
Nakonec jsem tam zůstal asi půl hodinky a povídal jsem si s ním. Byl to Ukrajinec s českým pasem, dobře hovořící česky, možná se v ČR i narodil. Cestoval sám, šel do EBC a přidal se k jedné Rusce, která prý už v Nepálu byla několikrát a zná to tu. Průvodce neměli, nosiče asi také ne. A bylo jich asi 7. Nechali ho asi odvést vrtulníkem, ale normálně pokračovali dál někam do Lobuche. Moc jsem se o skupinu nezajímal. Ptal jsem se, zda nechce někomu sdělit, kde je – jestli rodině, nějakému kamarádovi, rodičům aj. Nic moc nechtěl. Vysvětloval jsem mu, že má docela slušný otok plic. Že mu nasadili ATB, k tomu nitrožilně dexamethazon a nifedipin. A že to není úplně legrace. K tomu měl masku s kyslíkem. Očividně mu nebylo dobře, stále se vyptával, co se stalo, kde je??
Nakonec jsem ho přesvědčil, ať někomu zavolá. Zavolal své mámě přes WhatsApp, u toho byla jeho manželka, která právě byla na letišti a letěla s dcerou někam do Egypta. No, alespoň někdo věděl, co se stalo a kde je. Já se s ním domluvil, že za ním zajdu k večeru, a vzal jsem si jeho fotku pasu a kartičku pojištění. Poslal jsem email s jeho souhlasem na Český konzulát a do té jeho pojišťovny – Kooperativy. On mi k večeru napsal, že ho vrtulníkem převezli do Kathmandu. Že si to vyžádala pojišťovna. Už nenapsal, kde přesně je, ale ozvala se mi jeho žena a máma, a ty nevěděly, co se děje, neozýval se jim. Nakonec to dopadlo dobře. Pak mi napsal a děkoval, že je v KTM v nemocnici, a nakonec se ozval i své mámě a ženě.
Prý tam ještě bude tak 5 dní. Asi to měl docela nic moc. S těmi plícemi… Tak zase nějaká historka navíc. Milan se chodí léčit. Je z toho otrávenej, je to na něm vidět. K večeru vždy kašle, k ránu také – to slyším přes zeď pokoje. Prý je to lepší, ale není to ono. Tak uvidíme za dva dny, jak to bude vypadat. V Lukle jsme potkali asi 6–8 lidí z naší agentury, všichni skoro s Khumbu kašlem. Dnes dva s kašlem odletěli do KTM a do nemocnice, aby to nějak dořešili. Milan snad bude za pár dní dobrej.
Co nás čeká dál?
Pozítří pokud bude počasí a Milan bude již ok s kašlem se vrtulí vracíme do BC. Do té doby by měly snad být již natažené fixy. My tam budeme muset pobýt tak 2-4 noci, abychom se zase tak trochu zmátořili z výšky. No a pak budeme čekat na povely od šéfa Lakhpy, že můžeme vyrazit na Summit push. To celkově by mělo zabrat 5-6 dní max. Uvidíme, jak to půjde a jaké bude počasí.
Zdroj: Produkce: 8kexpeditions (NP) a Summittravel.
22.4.
Předchozí články seriálu o expedici na Mount Everest najdete zde:
1. díl: Cesta za snem: Roman a Milan míří na Everest
2. díl: Cesta na Everest: Exkluzivní pohled do zákulisí aklimatizace české expedice
