Den, kdy jsme si řekli, že to zvládneme sami, a pořád to zkoušíme

Dnes je 28. říjen, den, který v našem kalendáři připomíná víc než jen volno a zvýšenou spotřebu piva. Je to den, kdy v roce 1918 vznikl samostatný československý stát.
Tehdy lidé nepsali statusy na sociálních sítích, ale ulice Prahy pulzovaly nadějí – žádná velká sociální síť, jen záplava podpisů, proklamací a výkřiků „konečně“. (Začíná být jasné, že moderní dovolená je vlastně jen volno v kalendáři; ale tehdy to bylo vážně…)

Faktograficky: vyhlášení samostatnosti ČSR se uskutečnilo v Praze právě 28. října 1918. Od té chvíle začalo fungovat něco, co pojmenovali „státem“, což v té době muselo být dost odvážné slovo – a dnes nám nezbývá než se ptát, zda je ten slib naplněn.

Tento den se ale postupem let změnil. V období komunistického režimu byl často využíván jako vhodná příležitost k jiným účelům: například v roce 1945 bylo právě 28. října potvrzeno jmenování Edvarda Beneše prezidentem.

Vyhlášeno znárodnění bank a většiny průmyslu. Na památku této události byl 28. říjen 1952 až slaven jako Den znárodnění.

A potom, zákonitě, přišel rok 1988, kdy bylo rozhodnuto, že tento den bude opět státním svátkem.

Takže, co si z toho odnést? Den s váhou a historií. Není to jen volno. Je to připomínka, že vlastní stát nebyl dán zadarmo a že paměť funguje jen tehdy, když se s ní něco dělá (třeba jsme si schopni připomenout, že máme právo na své rozhodování). A ano – možná občas narazíme na to, že „samostatnost“ není stav, který se automaticky udržuje.

Závěrem: 28. října si dáme do kalendáře jako den, kdy jsme si řekli „hej, teď to zkusíme sami“ – a připomeňme si, že pokus pokračuje dál.