Listopad klepe na dveře a se svátkem všech svatých a Památkou zesnulých se ve Slaném zvedne vlna svíček, chryzantém. Všichni se snaží stihnout chvíli ticha, než se z parkovacích míst u městského hřbitova stane dopravní křižovatka století. Jenže kromě těch, kdo přicházejí vzpomínat, se po hřbitovech potulují i ti, kteří slaví jinak – kapsáři.
Policie proto připomíná: kromě kytek přibalte i trochu rozumu. Peněženku nenechávejte v autě, a už vůbec ne na palubní desce, kde svítí do dálky jak maják. Kabelku mějte u těla, auto zamkněte, i když jdete „jen na minutku“. A prosím, hrob není trezor.
Na městském hřbitově bývá o dušičkách plno. Otevřeno je denně od 9 do 17 hodin. Kdo přijede autem, měl by zaparkovat tam, kde je to povoleno – ne přímo na přechodu. A pak ta výzdoba. Krásná, dušičková, ale pro některé bohužel lákavější než vánoční trh. Lucerny, skleněné svíčky a kovové vázy mizí z hrobů s pravidelností, která by mohla mít vlastní státní svátek. Takže pokud nechcete, aby vaše výzdoba skončila v cizím obýváku, volte raději skromnost.
Dušičky: svátek ticha, světla a vzpomínek
Když se řekne dušičky, většina lidí si vybaví záplavu svíček na hřbitovech, chladný listopadový vzduch a chvíli, kdy se i ten největší skeptik na okamžik zastaví. Památka zesnulých, jak zní oficiální název, připadá každoročně na 2. listopadu a patří k nejtradičnějším svátkům, které se v českých zemích dodnes drží.
Svátek má kořeny hluboko ve středověku. Už v 10. století jej zavedli benediktini v Cluny jako den modliteb za všechny zemřelé duše, které podle víry čekají na vstup do nebe. Z té myšlenky zůstalo i české označení „dušičky“. Křesťanská tradice se ale časem spojila s dávnými pohanskými zvyky – s uctíváním předků, ohněm, který měl duším ukázat cestu, a jídlem, které se nechávalo na stole pro „ty, co se možná vrátí na návštěvu“.
Dnes už málokdo zapaluje svíčku proto, aby zbloudilá duše našla cestu k nebi. Děláme to spíš pro sebe. Abychom si připomněli, že ti, kteří nám byli blízcí, nezmizeli beze stopy. Vzpomínka má zvláštní moc – vrací člověka na místa, která dávno neexistují, a na chvíli opraví všechno, co se pokazilo.
Dušičky tak nejsou jen náboženským svátkem, ale i tichým společenským rituálem. Není v něm nic pompézního, žádné ohňostroje, žádné davy v nákupních centrech. Jen světla svíček v listopadové mlze, ticho mezi hroby a zvláštní klid, který se jinde najít nedá.
A možná právě proto přežily dušičky všechno – války, režimy i komerční Halloween. Lidé prostě potřebují chvíli, kdy se zastaví a připomenou si, odkud přišli. Protože dokud si vzpomínáme, mrtví nejsou pryč. Jen někde čekají, až za nimi taky jednou přijdeme.
Dušičky připadají na 2. listopadu, den před nimi je svátek Všech svatých. Ten patří těm, kteří to podle víry dotáhli až do nebe, kdežto dušičky jsou spíš pro všechny ostatní – pro naše blízké, kteří tu byli, a pro nás, kteří na ně myslíme.
Uctít jejich památku má smysl. Ale nejde o počet svíček, ani o lesklé dekorace. To nejdůležitější se nedá položit na hrob – je to vzpomínka, co zůstává v nás. A ta, naštěstí, kapsářům do ruky nepadne.