Na kladenském zimáku se tentokrát nekonala žádná hokejová filozofie o vyrovnaném utkání, poctivé obraně a rozhodujícím gólu v závěru. Kladno si doma řeklo, že by bylo fajn dát Vítkovicím jasně a nahlas vědět, kdo je tady doma. A udělalo to způsobem, který se blbě zapomíná a ještě hůř vysvětluje.
Výsledek 8:1 nevznikne omylem, špatným zápisem časomíry ani rozbitým tablem nad ledem. To je výsledek večera, kdy jednomu týmu vyjde skoro všechno a druhému skoro nic. A když se tyhle dvě věci potkají, tak to bolí. Hlavně toho druhého.
Rytíři začali zostra a na nějaké oťukávání nebyl čas. Puk lítal, branky padaly a Vítkovice chvílemi působily, jako by přijely na výlet, o kterém jim nikdo neřekl, že bude fyzicky náročný. Každý další gól domácích zvyšoval hlasitost tribun a snižoval chuť hostů s tím ještě něco dělat.
Zápas se dávno zlomil dřív, než si to stihli všichni uvědomit. Když Kladno přidávalo další a další trefy, už nešlo o to, kdo vyhraje, ale kolik se to nakonec zastaví. A nezastavilo se to zrovna brzo.
Takové utkání je přesně ten typ, který trenér ukáže hráčům na videu se slovy „takhle jo“ a fanoušci si ho připomenou pokaždé, když přijde série zápasů, kdy to drhne. Neřeší se tabulka, neřeší se dlouhodobý plán, řeší se radost. Čistá, hlučná a poctivě vybojovaná.
Vítkovice si odvezly osm gólů, Kladno dva body a publikum pocit, že hokej může být někdy i jednoduchý. Bruslíš, střílíš, dáváš góly. A když se to sejde v jeden večer, vznikne zápas, o kterém se mluví ještě dlouho poté, co rolba sjede z ledu.
Ne každý den je svátek. Ale když už přijde, Kladno ho tentokrát oslavilo ve velkém. A bez ohledu na zbytek sezony platí jedno: osm gólů doma se počítá vždycky.
