Vítr nad Slánskem: pravda není černobílá
Na Slánsku fouká vítr nejen mezi poli, ale i v debatách. Po našem článku se rozproudily emoce — někteří by větrné elektrárny zakázali, jiní v nich vidí příležitost pro čistou energii a přilepšení pro obce. Ale pravda opravdu není černobílá. To, že nikdo nechce mít turbínu hned za kostelem, ještě neznamená, že samotné řešení je špatné. V mnoha zemích EU se větrné projekty osvědčily, když je stavěly s respektem k lidem i krajině.
Ozvalo se i poměrně dost hlasů, které větrné elektrárny podporují. Podle těchto lidí je lepší mít vlastní čistou energii, než být závislý na uhlí a plynu zvenčí. Vidí v tom šanci na příjem pro obce, nové investice i signál, že region není zakonzervovaný v minulosti, ale umí hledat moderní řešení. Často zaznívalo i to, že pokud se projekty dělají chytře a s komunikací směrem k obyvatelům, nemusí větrníky nutně znamenat konec krásné krajiny.
Pravda je taková: větrné elektrárny nejsou jen ocelová monstra, co kazí výhled na západ slunce. Umí přinést peníze do obecní kasy, čistou elektřinu bez sazí a trochu budoucnosti do regionu, kde jinak vrcholí inovace koupí nové sekačky. A moderní stroje už nehvízdají jako startující tryskáč ani neházejí stíny, které by vám zkazily nedělní kávu.
Kdo nevěří, ať se podívá k sousedům. V Německu mají větrníků tolik, že by se v nich dalo ztratit stádo jelenů, a přesto kolem nich vyrůstají turistické cyklostezky a rozhledny. V Dánsku už roky jedou na vítr tak, že když fouká pořádně, dokážou pokrýt téměř celou svou spotřebu elektřiny. A vesnice, které měly odvahu do větru investovat, dnes často těží z příjmů do obecního rozpočtu tak, že si mohou dovolit nejen nové hřiště, ale i kulturní centrum, kde se vejde půlka obce.
Francouzi zase zjistili, že když se komunita zapojí, lidi se k větrníkům staví jinak. Obce dostávají podíl na zisku, spoluvlastní projekty a mají pocit, že se na „své“ energii podílejí. Najednou nejde o cizí monstrum za humny, ale o stroj, který pomáhá platit školku a opravu kostela.
Jasně, není příjemné, když se něco staví potichu a bez řeči s lidmi. To je naštvání hodné. Ale technologie sama o sobě není ďábel. To, že nechceme věž přímo za farou, je pochopitelné. Jenže vítr se dá zkrotit rozumně, když se komunikuje, plánuje a hledají místa, kde nebude vadit ani oku, ani srdci.
Infáček říká: křičet „ne“ na všechno, co fouká, je jednoduché. Ale než zavřeme dveře před čistou energií, možná stojí za to dát šanci debatě, která nepovede jen k tomu, že zůstane tma a účty za elektřinu vyšší než věž kostela.
Více článků, ve kterých jsme o této tématice psali: