Když vůně rohlíků vystřídá aukční vyhláška

Dům v Kynského ulici číslo 128 ve Slaném jde do aukce. Úředně vzato „nemovitá věc“, v řeči paragrafů zastavěná plocha a nádvoří, energetická třída E, památková zóna, chráněné ložiskové území, nutná celková rekonstrukce. V řeči lidí, kteří tu žijí déle než jeden volební cyklus, je to ale hlavně bývalé pekařství Vilém. Místo, kde se kupovalo pečivo.

Kdysi se tady vstávalo brzy. Ne proto, že by někdo chtěl, ale proto, že se chtělo stihnout čerstvé rohlíky. Vůně pečiva se linula ulicí a člověk věděl, že den začal správně. Pekařství nebylo jen provozovna, bylo to oblíbené místo: „Zajdu si do pekárny.“ Slaný mělo bod, který dával každodennosti tvar.

Dnes je z toho bodu prázdný dům. Bez elektřiny, bez vody, bez plynu, s cizími věcmi uvnitř a s cedulkou „stát prodává“. Vyvolávací cena přes jedenáct milionů korun působí skoro cynicky, když si člověk uvědomí, že kupující si nekupuje hotovou nemovitost, ale problém. Problém technický, právní i lidský. Památková zóna znamená, že každý zásah bude na povolení. Nevyklizené prostory znamenají, že nový vlastník si nejdřív bude muset vybojovat samotnou možnost dům vůbec používat. A historie? Ta se do rozpočtu nevejde.

Je to smutná tečka. Ne proto, že by město potřebovalo další pekárnu, ale proto, že další kus místní paměti končí v aukčním systému jako položka v seznamu. Bez příběhu, bez kontextu, bez ohledu na to, že domy nejsou jen zdi a parcely, ale i to, co se v nich odehrávalo. Stát dům prodá, peníze pošle jinam a Slanému zůstane další prázdné místo, které kdysi mělo smysl.

Možná se najde někdo, kdo dům opraví, dá mu novou funkci a naváže na jeho veřejný charakter. Bylo by to hezké. Ale i kdyby ano, pekařství Vilém se už nevrátí. Zůstane jen vzpomínka a fakt, že další drobný kousek slánské každodennosti skončil tak, jak dnes končí ledacos. V dražbě. Bez emocí. S razítkem.